Dnes máme 101. výročí založení Československa. A je podle mě dobré si připomenout, že náš první prezident byl filozof. Byl to člověk, který byl schopen a ochoten jít proti většině a zastat se Žida Leopolda Hilsnera v tehdejší protižidovské atmosféře. Pan prezident si byl vědom náročného procesu, který nás jako národ čeká. A chápal, že demokratická společnost se nebuduje přes noc. A že je důležité pěstovat morálku a hodnoty, které k demokratické společnosti patří.
Podle Aristotela nemůže člověk dojít plné blaženosti a ctnostného života, pokud se nezajímá o politiku a do politiky se nezapojuje. Je to dle něj součást ctnostného života – vytvářet spolu s ostatními společnost a stát, ve kterém můžeme žít šťastné a ctnostné životy. To by mělo být dle tohoto filozofa cílem našeho života.
Samozřejmě je nemožné přenášet vše ze starověku bez mrknutí oka. Tehdejší společnost byla jiná, tehdejší civilizace byly jiné, Aristotelés žil v době, kdy bylo zcela běžné otroctví a ženy neměly stejná práva jako muži. Jeho pojetí etiky je ale podle mě velmi komplexní a lze se z ní mnoho poučit. Třeba to, že ctnost tkví vždy v tom, být ve věcech uměřený. Znát míru všech věcí a nesnažit se jít do extrémů. Člověk musí být tak akorát přátelský a odvážný, stejně jako tak akorát ctižádostivý a velkorysý. Týká se to všeho – i peněz, sexu, movitého majetku.
Čína jako hromada peněz, o které si stačí říct
V Číně se nachází totalita, ve které mizí lidé ze dne na den. Existuje tam v některých místech systém, který vás monitoruje a hodnotí vaše činy sociálním kreditem, který má fatální dopad na rodiny i jednotlivce. Jsou tam koncentrační tábory, lidé jsou zabíjeni pro orgány bohatých spoluobčanů. Lidé jsou zabíjeni pro své názory, pro náboženské vyznání, pro jiný etnický původ. Čína není země, kde by se kdokoli z nás chtěl narodit. Možná krom některých, kteří by byli šťastní v jakémkoli jiném režimu, protože v tom prostě „umí chodit“. Takoví se najdou v každé zemi a každém režimu. Nemají žádnou vysokou morálku, vyšší hodnoty jim jsou naprosto ukradené a zajímají se jen o to, jak jim v tom kterém režimu může být dobře.
Najde se málo politiků, kteří dokáží nahlas říct, co se v Číně děje a že to pro nás není přijatelné. Z vrcholných politiků to u nás v současné době téměř nezaznívá. A to i přesto, že se u nás před třiceti lety nacházel režim velmi podobný, kdy končili lidé ve vězení kvůli svému jinému názoru, kdy děti nemohli studovat kvůli prohřeškům svých rodičů, kdy byli lidé stříleni na hranicích. My jsme se díky tehdejšímu vývoji východního bloku komunistického režimu zbavili – bez vývoje v Evropě by to bylo asi těžko představitelné. V Číně je režim dnes silnější, než kdy jindy. A demokratická budoucnost je jeho občanům velmi vzdálená. Tím víc musíme chápat prodemokratické demonstrace v Hong Kongu, kde si obyvatelé jsou vědomi, že jim zbývá už jen posledních několik let víceméně demokratického režimu, než se stanou běžnými občany Číny. Už teď v Hong Kongu mizí lidé, kteří ve svém knihkupectví prodávají například zakázané knihy Václava Havla. Měli bychom si tak neustále připomínat – Čína není demokratická země, není to země práva a svobody. Není to země, která by měla být naším dobrým příkladem v čemkoli.
Radka Denemarková napsala dechberoucí knihu Hodiny z olova o současných česko-čínských vztazích. Doporučuji ji všem, kteří chtějí mít jiný pohled na současný stav hodnot a morálky v naší zemi. Autorka tam krásně zobrazuje moc peněz a vyprázdněnost hodnot lidí, pro které je Čína budoucností. A také proplétání české politiky a byznysu v Číně. O peníze jde přece až na prvním místě.
Čína je určitě nádherná země plná skvělých lidí. A zároveň je to také země plná koncentračních táborů, vězněných, mučených a zabíjených lidí. Lidí, kteří zemřeli pro své zdravé ledviny či srdce. A také je plná lidí, kteří danému systému a režimu věří. Měli bychom říct nahlas, že Čína není zemí, která by nás mohla v čemkoli inspirovat. Vývoj posledních desetiletí, kdy se pro nás Čína stala jednou velkou továrnou a textilkou, byl jen ukázkou toho, že nás nezajímají hodnoty a jde nám jen o peníze. Nevadilo nám, že se v tehdy chudé Číně vyrábějí naše boty, televize a oblečení. Postupně jsme se stávali více a více provázaní s Čínou a Čína bohatla. Rostly tam naše továrny, odcházel tam náš průmysl s našimi technologiemi. Jezdili tam na služební cesty naši nejlepší pracovníci. A Číně to neskutečně pomohlo.
Čína je dnes úplně jiná. Je to stále víc totalitní země, která si je vědoma své neustále rostoucí síly a která už si nemusí hrát na to, že se chce demokratizovat. Jediné, na čem záleží, jsou peníze. A to Čína chápe. Chápe, že peníze jsou to, na co celý svět slyší. A že když budete stále dokola mluvit o penězích, ostatní nakonec přestanou řešit nějaká lidská práva, nějaké zabité Ujgury a zmizelé knihkupce. A už vůbec nebudou řešit nějakého bývalého politického vůdce Tibetu. Peníze, peníze, peníze.
Peníze a neustálý strach živený médii
Hodnoty jsou to, co nakonec doběhne i nás samotné. Teď se nám daří. Je to souhra okolností – daří se celé Evropě. Máme se dobře, máme peníze, co jíst, jsme v bezpečné části světa. I tak se ale bojíme. Bojíme se imigrantů, bojíme se manželství pro gaye a lesby, bojíme se Bruselu. Proč se tak strašně bojíme, když by nám mělo být dobře?
Velkou část našeho strachu vytvářejí média. Média, která jsou vlastněna velmi bohatými lidmi a stále častěji také velmi bohatými Čechy. Nejsledovanější televize Nova bude nově patřit nejbohatšímu Čechovi, Petrovi Kellnerovi. Je to jen dalším z kroků, jak si zajistit, že byznys a peníze budou dál vládnout světu a ten „správný“ pohled bude předkládán také lidem? Stejně tak, jako když se náš pan premiér chopil Mafry, čímž se z novin daného mediálního domu staly jen další z cest, jak může pan Babiš mluvit ke svým možným voličům? A jak může zajistit, aby se proti němu a jeho byznysu nepsalo až tak moc ostře?
Každý si může koupit, co chce. Gratuluji panu Babišovi i panu Kellnerovi, jsou nesmírně úspěšní a to se jim upřít nedá. Já zase doufám, že tady bude stále hodně lidí, kterým bude záležet na něčem jiném než na penězích. A taky, že tady stále bude svoboda tisku, abychom mohli i dál říkat, že Čína není naše budoucnost. A že krok pražského magistrátu, kdy odstoupili od dohody s Pekingem, byl správný. Byla to podle mě ukázka toho, kdy hodnoty převáží nad cinkotem zlaťáků. I když si to každý může vykládat, jak chce. Což například pan prezident i se svými poskoky dělá. To je svoboda. A já doufám, že tady budeme mít stále víc lidí, kteří se budou do politiky dostávat právě kvůli hodnot a morálky, než jen kvůli peněz. Tím totiž mohou ohrozit budoucnost nás všech.
Všechno nejlepší! A snažme se, práce ještě neskončila.
Všem nám přeji vše nejlepší k našim dnešním narozeninám. A připomínejme si stále častěji, že stejně jako Československo, i Česká republika měla jako svého prvního prezidenta filozofa. Budujme si dál naši demokracii a svobodu a zapojujme se do politiky, dokud máme možnost. Pokud se budeme zajímat jen o peníze a osobní prospěch, může nám někdo naši svobodu ukrást. Třeba za trochu těch čínských investic, které se nikdy neukážou, zato se nám tady objeví hodně různých mužíčků, kteří nás budou bít na ulicích, protože tam věšíme vlajky, které se jim nelíbí.
Snažme se při dnešním státním svátku přemýšlet víc o tom, jak můžeme naší zemi pomoct sami, aby se jí dařilo i dalších 101 let. Aby tady i za 101 let byla a nečekal jí osud nějakého satelitu Číny. Každý máme možnost se zapojit a budovat naši zemi. To, že máme demokracii, nestačí. Demokracie lze velmi lehce zničit a oslabit. Třeba tím, že bohatí zacpou ústa chudým tím, že budou vlastnit všechna média a budou určovat, co se smí a nesmí říkat. Pak je velmi jednoduché s lidmi manipulovat.
Máme demokracii, která má hodně chyb – to ale k demokracii patří. Je to ovšem daleko lepší systém, než který jsme měli kdykoli v minulosti. A nemusíme se učit od žádné totalitní země na východě Asie (nebo Evropy). My jsme mnohokrát byli tím státem, kteří ostatní chtěli následovat. My jsme dali světu Václava Havla, kvůli jehož knihám jsou zatýkáni knihkupci v Hong Kongu. Měli bychom být hrdí na to, že žijeme v České republice a podílet se na dalším rozvoji naší společnosti. Měli bychom se méně bát. Měli bychom se zapojit do politiky, jelikož tím rozvíjíme společnost pro všechny. Neměli bychom ji nechat jen ostatním, kteří si často jdou do funkcí jen pro peníze. Měli bychom být více hrdí (ale ne příliš) na naši zemi. A na to, že jsme součástí bezpečné a demokratické Evropské unie.
Všechno nejlepší!
