Roky se u nás vedou diskuse o tom, co je to manželství, jak vznikl název této instituce, jestli je stejně staré jako lidstvo samo nebo tady bylo už za dob dinosaurů a podobně. Odpůrci manželství pro homosexuální páry dokážou trávit hodiny, dny a týdny diskusemi a vymýšlením argumentů postavených na hlavu jen proto, aby jedné části společnosti neumožnili vstoupit do manželství. Pro některé lidi je toto téma očividně jedinou náplní života. Že bychom tímto nezničili civilizaci a neohrozili žádného heterosexuála, to je jasné všem – i když to často odpůrci nejsou schopni přiznat.
Známe argumenty pro a proti a já je nebudu vyjmenovávat, internet je jich plný. Co je podle mě zásadní a v diskusi často tento argument nevídám je, že svatba je jeden z velmi důležitých a zásadních přelomů v životě člověka. Každý z nás byl někdy na svatbě, účastnil se svatebních příprav, šel někomu za svědka. Házeli jsme na novomanžele rýži, ženy doufaly v letící kytici jejich směrem, smáli jsme se při tradičních svatebních hrách a brečeli jsme, když si novomanželé vyznávali lásku a pronášeli své sliby. Před svými rodinami a nejbližšími se vyznávali ze své lásky a svého rozhodnutí strávit (ideálně) zbytek života s touto ženou či mužem. Společně s přáteli a rodinou slavili, veselili se, fotili se, krájeli dort. Měli se na co těšit a na co vzpomínat. Na rozlučce se svobodou se svými nejbližšími přáteli zažili často jednu z nejdivočejších nocí svého života. Na svatbě se mohli vidět s lidmi, které neviděli od základní školy, se vzdálenou rodinou, s bývalými kolegy. Znovu oživili nové vztahy, přátelé se poznali mezi sebou.
Odpůrci by mohli přijít s naprosto neprůstřelnými argumenty proti těm mým. Smést je ze stolu jako naprosto naivní, zbytečné a postrádající smysl. Řekli by, že oslavu si může udělat kdokoli kdykoli. Stejně tak si člověk může udělat oslavu v současné době uznávané registrace a pozvat tam kolik lidí chce. To nikdo nikomu neodpírá, tvrdili by. A manželství, to přece není jen o té svatbě – je to mnohem víc, pokračovali by.
Samozřejmě. Ale to pořád dělá z oslav stejnopohlavních svazků druhořadou věc, druhořadou veselku. Není vám dovoleno se registrovat jinde než v krajském městě, máte minimum práv. Nemůžete si uspořádat obřad se vším všudy tam, kde byste chtěli. A kvůli těmto překážkám často ani nepřemýšlíte o registraci, o oslavě. Odsouváte to, čekáte a čekáte, až jednou přijde rovnoprávnost i do Česka. A heterosexuální páry okolo vás, vaši nejlepší kamarádi a známí, pořádají svatby, některým se rodí děti, jejich vztahy se vyvíjejí a dostávají se dál. A vy stále tuto životní metu odkládáte, jelikož věříte, že ta možnost jednou přijde i k nám.
Je to pro někoho možná sentimentální důvod a naprosto malicherný argument. Ale jak každý člověk stárne, měl by mít možnost si ve svém životě projít stejnými událostmi, slavit stejné radosti, jako většinová společnost. Měl by mít možnost ve stáří vzpomínat na svatbu a prohlížet si fotky z doby, kdy byl mladý a kdy si vzal či vzala lásku svého života. A stejně tak i nejbližší rodina, přátelé, známí a kamarádi budou mít s daným párem naprosto jiný vztah a jiné vzpomínky. Prožijí spolu něco, co je výjimečné a co člověk nedělá každý týden. Na desetiminutovou registraci na úřadu, kdy jste si místo „registrované partnerství“ mohli omylem zmáčknout volbu „žádost o dávky na bydlení“, na to přece vzpomínat nechcete.
Tak už to lidem umožněme. Mnoho lidí bude mít kvalitnější a šťastnější životy a taky krásný den v životě, na který budou často vzpomínat až do smrti. Zakotvení manželství jako svazku muže a ženy v ústavě nikomu nepomůže. Manželství pro homosexuální páry ano.
