Dnes je nám ze všech stran vtloukáno do hlavy, co je potřeba k tomu, být šťastný, často ale nic z toho doopravdy nefunguje. Proč ti ostatní vypadají tak šťastně, když já musím pořád hledat nové věci, které ti ostatní mají a mít chtějí, ale které mě stejně nakonec neuspokoji?
Nikdo nám na základní škole neřekl, jak žít takový život, abychom v budoucnu neobviňovali ostatní za to, že nejsme spokojení. Sami se sebou, naším tělem, naší prací. Člověk je k sobě často neupřímný, dělá věci jen pro okolí a nejedná tak, jak mu srdce radí. Všechno ze strachu, že by ho ti ostatní hodnotili, neměli radi, smáli se mu. Až ale v hospicu zjistí, ze mu strach nedovolil žít tak, jak by chtěl, a žil ho podle představ lidi, kteří ho stejně opustili, bude pozdě.
Jakmile začneme myslet víc na své vlastní štěstí, na své vlastní sny a na to, co nás baví, zbude nám míň času na řešení věci, které nás stejně neučiní šťastnými. Míň času na nenávist vůči těm a oněm, míň času na řešení životů druhých. K tomu je potřeba poprat se s naším strachem a zjistit, že to největší štěstí se skrývá v naší vůli, úsilí a vytrvalosti. Sny jsou důležité a máme jen jeden život na jejich splnění.
Snažme se více jít za našimi sny, než jen mluvit o těch, kteří nám v tom brání, nebo se mají lépe. Spokojený život ostatních může být stejná přetvářka, jako kterou někdy na ostatní hraje každý. My sami si bráníme ve splnění našich snů. My sami se musíme mít trochu víc rádi a musíme dělat to, co máme rádi, aby měly menší šanci všechny ty depresivní a alarmující zprávy z televize, které v konečném důsledku nás samotné stejně neovlivní.
Nikdy není pozdě a nic není nemožné. Zdi kolem sebe si stavíme sami. Lidé jsou ochotni riskovat utonutí při ceste za svým snem, a my v tom vidíme ohrožení nás samotných. Je to opravdu tím, že máme strach o svou kulturu (budoucnost, děti..) nebo jen voláme sami o pomoc, protože my už naše sny dávno ztratili a snažíme se bít za hodnoty, které v naší společnosti vlastně nic neznamenají a úsměv na tváři nám stejně nevykouzlí?
