Stejně jako všem ostatním se mi v průběhu života vyvíjejí názory na různé životní situace. S novými událostmi člověk nasbírá hromadu nových zkušeností, kterého ho posunou. Každý si v životě prožije tisíce dní, které jsou naplněné různými situacemi, hádkami, štěstím, slzami, očekáváním, radostí. Všechny tyto dny nás formují a my se díky nim vyvíjíme. A jelikož většinou s nikým netrávíte každou jeho vteřinu, celý jeho život – a především, protože danému člověku nevidíme do hlavy, je těžké znát pohnutky lidí v různých situacích. Každý nějak jednáme, protože je to výsledkem celého našeho života, našich zkušeností. A i když nemusíme souhlasit s názory ostatních, musíme respektovat, že názory mé a druhých jsou jiné už jen z toho důvodu, že život každého člověka je naprosto jiný. Každý máme jinou minulost a každý chápeme jinak. Každý si interpretujeme situace jiným způsobem. Každý chápeme informace jiným způsobem. A proto je tak jednoduché lidem nerozumět a být s nimi ve sporu.
Jako náctiletý jsem byl zastáncem pravice. Mohl za to nejspíš tehdy u mladých lidí neoblíbený Jiří Paroubek a několik dalších politiků ČSSD spolu s mým odmítáním jakékoli spolupráce s komunistickou stranou. A pak také pravice, která byla tehdy (u mladých především) chápána jako protiváha právě těchto politiků. Argumenty o nutnosti šetřit mi připadali logické a některé levicové nápady a argumenty mne hodně odrazovaly. Někteří z pravicových politiků mi byli hodně sympatičtí a populismus levice mi připadal směšný. Odrazovalo mne také mínění starších, našich rodičů a prarodičů, kteří ve velké většině volili právě levicové strany s tím, že za komunismu se jim žilo líp a že my ničemu nerozumíme a jsme hloupí. Tento názorový rozpor byl ve velké většině případů ukázkou toho, jak málo se u nás respektují odlišné názory.
Postupem let se můj názor na politiku, ale také na její důležitost v našich životech, změnil. Populismus se ukázal být častým jevem jak pravice, tak také levice, stejně tak jako politici, jejichž názory se těm mým hodně příčí. Zjistil jsem, že politické strany se značně proměňují s tím, jak se proměňuje veřejná poptávka a také mezinárodní či vnitrostátní dění – a také, že přesvědčením budu spíše tíhnout k levicovému smýšlení. Avšak levicová strana, která by vyhovovala mému přesvědčení, v českém prostředí neexistuje. Strana, která by se snažila činit životy většiny lidí lepšími, i když by některé kroky mohly vést ke snížení politických preferencí. Strana, která by začala otevřeně hovořit například o problémech alkoholismu a tomu, jak tento problém ničí tradiční české rodiny (určitě daleko víc, než ho ničí možné budoucí adopce ze strany gayů a leseb), či která by konečně začala řešit problém všech těch sms půjček, nebankovních půjček, půjček bez ručitele do hodiny, půjček pro ženy na nákupy – takových, na které narazíte v českých ulicích úplně na každém kroku a které jen dál a dál ničí české občany. A měla by to být také strana, která by jasně deklarovala náš zájem zůstat v Evropské unii a podílet se na jejím reformování a prohloubení integrace a konečně by tak odůvodnila všechny ty miliardy eur, které nám ročně chodí na účet, abychom my potom říkali, že se v žádném případě na ničem podílet nebudeme.
U předních politiků v naší zemi často chybí respekt k odlišným názorům a ochota věcného jednání o tom, co je opravdu důležité. Chybí ochota říkat i ty věci, které nebudou společností přijaty, protože prostě je to pro naši zemi důležité. Někteří z politiků si na nerespektování k ostatním postavili svoji politickou kariéru – ať už je to prezident nebo pravicoví populisté a xenofobové. Problém toho, že často politici nerespektují sami sebe a nemají žádnou sebeúctu a čest, což jim pak dovoluje nám otevřeně lhát do médií, je možná tím, kde u nás začíná problém s nerespektováním ostatních. Pokud nám nevadí sebe samotné prezentovat jako lháře, jako nesnášenlivé a nedůvěryhodné osoby – pak budeme jen stěží respektovat ostatní názory. Nevážíme si ostatních, protože si nedokážeme vážit ani sebe sama.
Mohlo by se zdát, že za chvíli budu jeden z těch dospělých, který bude říkat „ty jsi ještě moc mladý, nemáš žádné životní zkušenosti a ničemu nerozumíš.“ K tomu, abych se z arogantního teenagera změnil a začal přemýšlet o respektu k jiným názorům, jsem přece potřeboval čas. A taky jsem si už sám u sebe zažil přerod politických preferencí a názorů na život. Upřímně mne ale tyhle řeči vždycky štvaly a štvát budou. Argument, že pouze věk v občance může být důkazem o tom, že někdo něčemu rozumí, nebo ne, je úplně lichý. A ne proto, že si myslím, že toho vím víc, než starší lidi. To je přece taky hloupost. Nikdo nemůže říct, že toho ví víc nebo míň, než někdo jiný. To, co víme, je hrozně relativní a zbytečně to buduje rozpory mezi lidmi. Jak můžu po někom chtít, aby mě respektoval, když já nerespektuji jeho jen kvůli tomu, že jsem vystudoval vysokou školu a on je automechanik? Názory každého člověka jsou důležité a každý má nárok na svůj názor. Každý má nárok žít si svůj život tak, jak ho prožít chce. Každý má právo se vyvíjet, své názory měnit a postupně si je tříbit. A má také nárok na své chyby, které formují každého jednotlivce.
Zase se tady ale vracíme k té otázce respektu. Tento časopis si například vzal respekt do svého názvu. A myslím si, že značná část příspěvků se snaží zůstat tomuto názvu blízké. Velká část ale také ukazuje to, co je kopií nenávistných diskusí na českém internetu nebo v našich hospodách. Existuje zde totiž část liberálních a často spíše levicově smýšlejících lidí, kteří se snaží ostatní proškolit v lidských právech, respektu, menšinách – a sami často sklouzávají k paušalizování oponentů, voličů Miloše Zemana či KSČM. Jsou řvouny, kteří jediní mají právo na pravdu (která je však nedostižným pojmem) a kteří si mohou dovolit druhou stranu napadat – protože oni přece mají pravdu. Čím lepší pak ale jsou oproti těm dogmatickým a nenávistným politikům, kteří by nejraději na hranice povolali armádu s ostrými a kteří homosexuály považují za bandu nadržených pedofilů? Názor je důležitý, pokud ale vede k paušalizování a vulgárnímu napadání ostatních, moc se to nebude lišit od toho, proti čemu se snaží daný člověk bojovat.
Respekt k ostatním je často chápán jako zženštilý a slabý. Já si však myslím, že pokud člověk nedokáže respektovat ostatní, nemá právo chtít respekt po ostatních. Pokud člověk respektuje druhého, jeho životní cestu, jeho názory a to, jakým člověkem chce daný jedinec být – respektuje tím i jeho život. Dnes mladí nerozumí starým a naopak, jelikož ti první se již od školky více dívají do obrazovek tabletů a telefonů, než na pískoviště nebo les. Nevědí nic o komunismu, o životě v minulosti a o tom, jak je nejistota pro současnou starší generaci bolestivá. O to tady ale jde a bylo tomu tak vždycky. Každá nová generace, každý jednotlivec, se narodil do jiného světa, dívá se na svět jinýma očima a žije si svůj život, který nikdo nedokáže pochopit a on sám ho nikdy nikomu nedokáže sdělit. Minulost je minulostí a snaha vrátit čas je zbytečná. Lidé nejsou spokojeni se svou vlastní přítomností a raději by se vrátili v čase. Nadšená a energická mladší generace je děsí tím, že právě prožívají dle nich ty nejlepší roky života takovým způsobem, který je pro starší generaci nový a neznámý. Bojí se změn a smrti, chtějí napravit chyby z minulosti a zároveň poučují ty mladé, že jen oni ví, jak by se mělo žít a myslet.
Poučování ostatních je ale zbytečné. Nechme žít každého tak, jak žít chce – a pokud chce pomoc, jelikož během svého života učinil nějaké chyby, tak mu pomožme. Bez respektu k ostatním se nám všem bude žít jen a jen hůře. Tak to zkusme. Zkusme se na každého dívat jako na jednotlivce, uvědomovat si jeho jedinečnost a to, že si prožívá svůj život tak, jak on sám chce. Proč bychom chtěli dobrovolně do jeho života vstupovat negativně, vysmívat se mu, dělat další rány na duši a sami ze sebe dělat někoho, koho někdo bude nejspíš nesnášet. Není lepší se zabývat vlastním životem, přemýšlet pozitivně a snažit se věci opravdu měnit? Ono neustálé nenávistné napadání a tlachání stejně k ničemu nevede, nic reálného to netvoří a nám to jen přidá pár hřebíčků do rakve. Všichni směřujeme do rakve, ať už dříve nebo později. Zkusme tak životy ostatních respektovat – po ostatních bychom totiž všichni chtěli to stejné.
