To je věta, kterou jsem v nedávné době zaslechl od několika mých známých nebo rodinných příslušníků. Tragická událost a stresující blízkost války se pro značnou část z nás stala realitou běžných dní a jak předpovídali experti, pro mnoho z nás také zevšedněla a začala „nudit“. Spíš než na vývoj války by se raději opět dívali na své oblíbené seriály, trávili čas na zahrádce nebo se věnovali těm kratochvílím, které jim během pandemie byly odpírány. Tato únava je pochopitelná. Český národ udělal pro pomoc ukrajinským uprchlíkům mnoho a dostal se na hranu kapacit materiálních, finančních i lidských. Pomoc příchozím a dopad sankcí spolu vytváří velký tlak na nás všechny a na státní rozpočet. Inflace roste a při spojení s energetickou krizí nás čekají těžké měsíce a roky. Negativní zprávy se kupí jedna na druhou a naděje na zlepšení je v nedohlednu. Toho se snaží využít různí politici, kteří se snaží hodit současnou krizi na vládu a obvinit ji ze všech problémů našeho světa.
Tato válka by nám víc než cokoli jiného měla otevřít oči a podtrhnout to, co mnozí říkají už roky. Jak obrovský je význam vzdělání a zdravého školství na budoucí vývoj naší země a na posilování imunity naší společnosti vůči tomu, co v současné době představuje Rusko. Jak zásadní je každodenní péče o demokracii a aktivní zapojování se do dění okolo nás. Proč je dobré se zapojovat do fungování politických stran a vést otevřenou diskusi o problémech, které naši zemi a naše okolí trápí.
Všechny čekají perné měsíce. Zdraží se nám energie a jídlo, na mnohé to dopadne silněji než na ostatní. Přinese to s sebou velkou nespokojenost a hledání nových zachránců, kteří nás vyvedou z neštěstí a naslibují nám zlaté z nebe, ideálně v kombinaci s označením viníků a třídních nepřátel.
Nejsou to však žádní doposud neznámí politici a lídři, které bychom měli vyhlížet a na jejichž příchod bychom měli čekat. Jsme to my sami, kdo může nám samotným a celé zemi pomoci. Stačí se zapojit, méně mluvit o chybách a přešlapech ostatních a více aktivně tvořit. Demokracie totiž nejvíce trpí nezájmem a nezapojením nás, jednotlivců. Jakmile přijmeme myšlenku, že demokracie a politika je věcí „těch politiků tam v Praze“, sami se vzdáváme části našich práv a podrýváme základní princip demokracie. Pokud se občas rádi odkazujeme na tradice starého Řecka a Říma, měli bychom si také připomínat, že například starost o politiku a o dění ve své obci byla dle Aristotela nejvyšší ctností ze všech. Stejně tak slovo idiot ve starověkém Řecku označovalo člověka, který se zajímá jen o své osobní záležitosti a nemá jakýkoli zájem o veřejné dětí a o vývoj společnosti.
Dnešní svět je v porovnání se starověkým Řeckem velmi odlišný – sociální sítě, globalizace a válka za našimi hranicemi. Nic z toho však není dostatečná výmluva pro to, abychom se nemuseli starat o naši společnost. A starostí myslím něco aktivně dělat. Protože pokud budeme stále více kritizovat a nepřispějeme reálně ke zlepšení stavu naší ulice, obce, města, státu – můžeme o naši svobodu a demokracii přijít. V Rusku se cíleně nestarali o vzdělávání, o svobodu slova či o občanskou společnost a vše zmíněné v posledních letech a desetiletích cíleně pošlapávali, umlčovali a utlačovali s cílem vytvořit stát, který je jednoduché jeho obyvatelům ukrást a udělat z nich vězně v jejich vlastní zemi. Přestože je v Rusku opozice a lidé riskují životy a zdraví sebe a svých blízkých při protestech proti válce a režimu, předchozí dekády zabíjení opozičních politiků a novinářů přispěly k tomu, že současná opozice a občanská společnost nemá v Rusku dostatečnou sílu na to, aby se vzepřela libovůli Moskvy.
My nejsme vězni v naší zemi. I když nám mohou někteří politici tvrdit a říkat, že vězni jsme, že jsme bezbranní a jedině oni nám pomohou k lepšímu životu. Mohou nám říkat, že Ukrajinci mohou za vysoké ceny energií nebo že svatby homosexuálů zničí naši civilizaci. Mohou ukazovat na tu nebo tu stranu a obviňovat někoho za stav naší společnosti. Jelikož však nejsme vězni a jsme rovnoprávní občané v liberální demokracii, my všichni se můžeme podílet na budoucí podobě naší země. A pokud na to máme dostatek času, naše životní situace to dovoluje a přesto to neděláme, naše budoucí kritika stavu země tím ztratí část své relevance.
Ukrajinský prezident a další představitelé Ukrajiny často zmiňují, že bojují i za nás, naše svobody a naše hodnoty. Je otázkou, zda si tyto svobody a hodnoty dostatečně uvědomujeme a zda chápeme, co se za těmi slovy vlastně skrývá. Možná než sledování války by nás mělo zajímat aktivní zapojení se do dění v naší obci, kraji, zemi. Politika potřebuje nás, občany, aby se do ní aktivně zapojovali. Není to reality show ani seriál. A vytvářením zdravé společnosti můžeme zamezit tomu, aby se v budoucnu stejně jako my na Ukrajinu nedívali někde jinde na Česko a hypotetická válka u nás je také „nezačala nudit“.