Reklama
 
Blog | Ivo Skopal

Tvoří nás naše činy, ne naše řeči o nich

Jak těžká je někdy cesta od "zajímá mě to" k "zúčastním se" a reálnému dělání toho, co máme rádi.

Aristoteles v Etice Níkomachově rozebírá lidské ctnosti, morálku a etiku. Je to dílo opravdu poučné a zajímavé pro všechny, které problematika etiky a lidských ctností zajímá. V současné době je to stejně důležité téma, jako před 2500 lety. Nechci tady knihu rozebírat, rád bych se jen zamyslel nad jedním aspektem, který je dle mého v současné době daleko důležitější, než kdy dříve.

Stejně jako mnozí mám velký problém s prokrastinací a obecně mám problém s filtrováním všech různých podnětů a aktivit, kterými sám sebe zahlcuji. Dělám hodně věcí a jsem na sociálních sítích. Snažím se sportovat a věnovat věcem, které mám rád. Studuji a chodím do práce, zabývám se politikou a ekologií. Mám o sobě nějakou představu – o svých kvalitách a záporech, o svém charakteru a hodnotovém zasazení. Ale přesto mám občas problém s definicí toho, kdo vlastně jsem a co je to, co mě dělá mnou.

Aristoteles v knize několikrát opakuje, že aby člověk byl ctnostný, musí ctnostně jednat. Nestačí mít ctnostné myšlenky, důležité jsou činy. Stejně tak to platí o všech jiných aspektech života. Abychom nějací byli, musíme tak jednat. A v současnosti spolu se sociálními sítěmi je to podle mě pro mnoho lidí strašně těžké. Jelikož máme tolik podnětů a myslíme si, že musíme o svém životě neustále informovat na sociálních sítích a zažívat skvělé věci a vyjadřovat se ke všem událostem v našem okruhu, nakonec nemáme čas na dělání toho, co nás skutečně definuje. Co nás dělá námi. Stejně tak je to se ctnostmi. Roztříštěnost našeho času a množství podnětů, povrchní hodnocení všech a všeho, to všechno mění chápání toho, co jsou etické a morální hodnoty, kterými se chceme v životě řídit. Často si myslíme, že vyjádření na sociálních sítích samo stačí pro to, abychom ze sebe měli lepší pocit. Ale názory a komentáře na sociálních sítích zůstanou jen písmenky, pokud je neproměníme v činy.

Stejně tak můžeme sobě i ostatním namlouvat, že jsme dobří běžci (i když jsme už pár měsíců běhat nebyli), nebo že umíme skvěle portugalsky (i když jsme portugalsky naposledy mluvili na Erasmu). Pokud budeme dělat v životě to, co nás baví, nemusíme o tom nikomu říkat. Nemusíme to nikomu sdílet na sociálních sítích a očekávat za to pochvalu. Prostě musíme žít. Někdy je to náročné. Někdy se ztratíme v tom, že nám pracovní a osobní život namíchá špatné období a nemáme čas sami na sebe. Pokud ale sami nebudeme dělat to, co nás baví a definuje, nebudeme tady přítomni ani pro ostatní. Jen udělat ten první krok, zastavit se a přehodnotit to, do čeho zrovna investujeme svůj čas…

Zakončím to příjemným zážitkem minulého víkendu. Nikdy jsem nepatřil ke členům žádné církve a nemůžu o sobě říct, že jsem věřící v tom smyslu, v jakém se to běžně tvrdí. Ale posledních pár let čtu buddhistickou literaturu a dané myšlenky se nejvíc blíží tomu, jak chápu svět a naše místo v něm. V posledních pár měsících jsem ale na meditaci, jógu a čtení textů neměl čas a energii. Věnoval jsem se jiným věcem, zahlcoval jsem se řešení jiných problémů. A cítil jsem, že mi to chybí. Vydal jsem se proto na celodenní seminář s buddhistickým mnichem do Prahy. Celý den v přítomnosti lidí, kteří tam byli ze stejného důvodu, bylo daleko víc, než mi daly všechny předchozí knihy a meditace. A cítil jsem se daleko více sám sebou.

Někdy stačí jen udělat ten krok a od zakliknutí „zajímá mě to“ na facebooku koupit lístek na vlak, nebo obout běžecké boty, a prostě jít. Aby se nám mezi těmi „zajímá mě to“ aspoň občas objevilo něco, co jsme skutečně udělali. Protože právě naše činy nás dělají tím, kým jsme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama